Zednářský dodekameron

Dvanáct hořkosladkých příběhů, které spojuje téma svobodného zednářství, autorovi bytostně blízké. Ať v lóži nebo v osobním životě se občas přihodí ledacos neobvyklého. A potom se dějí věci… Kniha se svéráznou nadsázkou odráží i pokušení času covidu, stejně jako bídu české politiky. Jsou momenty, kdy nevíme, zda se smát nebo si zoufat. Přesto ale musíme jít dál…

Atentát: Proč byl zabit premiér a jaký bude jeho odkaz? Budou mít v Češi svého vlastního Ježíše a premiérovu církev? Ctihodný: I předsedající lóže může vyhořet. Důvodů je k tomu dost. Eros: V koupelně postarších manželů se ocitlo něco, k čemu se ani jeden z nich nehlásí. Nanebevstoupení profesora Hlavsy: Obstarožního pana profesora přivedlo jeho noční vidění k touze po plození, a nakonec až k věčnému zatracení. Problém penis: Jak budou naši mužští zednáři čelit výzvě změny pohlaví? Rozhodli se poradit s historií. Rychlé šípy: Povídka o tom, jak je někdy osvobozující nalít si sklenku a na chvilku se stát feministickým ghostwriterem. Stadion: Když chcete přeměnit Strahovský stadion na chrám lidství, každý si to bude interpretovat po svém. Tak trochu temná vize toho, kam spějeme, pokud se včas neprobereme. Starožitník: Žil byl jeden milý výstředník, hlásil se do zednářské lóže a beznadějně propadl internetovým komunikačním platformám. Trampoty pana Kudláčka: Ne vždy se vyplatí pomoci bližnímu svému. Najdete-li v noci na ulici prezidenta své země, pečlivě zvažte, co podniknete. Úhelnice: Velmi stručná povídka o nezázračné přeměně kříže na zednářskou úhelnici. Virulín: Jeden vraždí pro ideály, druhý zase pro mamon. Virová epidemie k tomu dává skvělou příležitost. Stačí jen trochu pomoci matce přírodě. Žárlivec: O tom jak se nevyplácí snažit se dopadnout svou ženu při nevěře.

Jedna z knih, které prostě musíte přečíst, a budete ji číst jedním dechem.

ČTENÁŘSKÁ RECENZE:

Knihu Zednářský dodekameron, kterou na sklonku loňského roku vydalo berounské nakladatelství Machart, tvoří soubor dvanácti povídek. Kniha je to pěkná – hned v úvodu zde budiž pochválen tisk, knihařské zpracování i skvělé ilustrace Kameela Macharta. Děj všech povídek se odehrává v současnosti - současné je prostředí, současné jsou reálie včetně covidu, současné a snadno identifikovatelné jsou politické síly a figury, které se v ději některých povídek vyskytují. Některé příběhy jsou dystopické, což autorovi umožňuje rozehrát vlastní hru a na půdorysu naší každodennosti klást otázky, na něž není lehké odpovědět. A to, že se věci zvrtnou a dopadnou jinak, než se předpokládalo či plánovalo, je v této knížce pravidlem.

Autor nešetří důkazy o svém širokém rozhledu a erudici, přičemž nejde jen o citace či fakta, ale často i zralé názory na historické události a kulturní souvislosti. Jednotícím prvkem většiny příběhů je ironie, nadsázka a smysl pro absurditu. Postavy se někdy podobají spíš karikaturám a pohybují se v realitě, která se často blíží spíše odrazu skutečného života v křivém zrcadle.

Přečetl jsem knihu dvakrát a druhé čtení se mi vyplatilo, jako se obvykle vyplácí dvojí shlédnutí dobrého filmu. V textu, zvláště v dialozích, jsem objevil množství významů, odkazů a vtipných detailů, které jsem – veden dějem - předtím přehlédl. Některé autory se nejdřív číst učíme.

Většinou povídek – jak ostatně napovídá název knihy - se vine téma zednářství. Zednářského tématu se autor dotýká někde přímo, někde jen cudně, někde je zednářství stěží něčím více než zmínkou či dekorací. Primárně zednářských povídek je vlastně málo: první z nich s názvem Úhelnice, Případ penis a závěrečná povídka Ctihodný. Tento aspekt se mi neposuzuje lehce, protože jako zednář neumím účinek na profánního čtenáře příliš posoudit. Ti, kdo mají rádi závoj tajemnosti, jímž se tato entita zdá být zahalena, a touží pod něj nahlédnout, mohou být zklamáni, protože prvoplánových odhalení se nedočkají.

Úvodní kratičká epizoda s názvem Úhelnice na příkladu amputace ramen kříže dává nahlédnout do světa, v němž se ti, kdo přes všechny pochybnosti chápou smysl své příslušnosti k řádu, neustále potýkají s neporozuměním a úpornou tendencí k profanaci, k obyčejnému, které je pro mnohé cestou domů, do srozumitelného bezpečí. Čtenář vidí, že i někteří zednáři mohou být pomalí v úsudku. To je patrně jedním z autorových záměrů – ukázat či naznačit v denním světle, že zednářství je lidský výtvor se všemi lidskými nedostatky.

U některých povídek se musím zastavit alespoň několika slovy. Mým hrdinou není profesor Hlavsa, jehož pozdní posedlost zachováním rodu na podzim jalového života je v podstatě směšná, ale spíše pan Kudláček, který podstupuje martyrium vlečení prezidenta na Hrad, aby pak byl po zásluze potrestán. Třeskutá paralela s cestou na Golgotu, kterou podstupuje s námi všemi, v čtenáři rezonuje dlouho. Zdá se, že v jeho případě jeho zednářství skutečně bylo důvodem, proč – byť opilý - heroicky popřel sama sebe, rozhodl se podstoupit zkoušku a vykonat dobrý skutek.

Povídka Stadion je jedním z vrcholů knihy. Je ze všech nejdelší a předkládá klenutý příběh o přípravě univerzálního chrámu - duchovního zřídla Strahov. V textu (Karlově proklamaci) je přímo zmínka o Středu spojení, což je nezkreslené vyjádření zednářské ambice spojovat lidi všech zemí, všech ras a všech vyznání. Sledujeme zrod a vývoj velké myšlenky až do jejího hořkého konce. Oceňuji mj. půvab projednávání v jednotlivých dotčených prostředích (fotbaloví funkcionáři, korzáři a televizní debata s předsedou strany Svobodní Čechové), autorovu znalost typické argumentace každé z těchto skupin i jejich výrazových prostředků. Neméně zábavný je střet politického establishmentu s ekumenickou ideou, jíž záměr vybudování duchovního zřídla je. Snad jen gentlemani z Beau Brummell Dandy Clubu, přestože tato část je psána se zjevnou chutí a přináší množství zajímavostí, na mne působí méně autenticky, spíše jen jako autorova libůstka. Celý příběh končí katastrofou, jak už se velkým myšlenkám v lidských rukou stává. Spíše než o ironizování ideálu zde ale jde o varování. Smrt otce myšlenky a následně i muže v červené mikině na konci příběhu uzavírá slavný výrok Viktora Černomyrdina, který zajisté v životě vykonal velké věci, ale vstup na nebesa mu zajistila jedna jediná věta.

Další významnou položkou je povídka Virulín. I její hrdina Rudolf Klabačka, který hraje roli v rodinné zápletce, v níž jde o dědictví i o život, je svobodný zednář. Rámec příběhu tvoří covidová pandemie. Na příkladu generačního konfliktu reflektuje ostré dělení společnosti a procesy, k nimž může vést. Povídka je ovšem především o právu poškodit budoucnost příštích generací a nesnesitelné lehkosti, s níž se tak stává, o jejich právu se bránit, o genezi extremismu a o ceně odžitého lidského života. Autor – vědom si toho, že většina revolucí obsahovala i generační konflikt, záměrně volí směřování k mezní situaci. Konec zůstává otevřený, jakkoliv aktéři, které sám osud uchránil před hříchem z nejtěžších, pro danou chvíli vyvázli.

Povídka Případ penis je zajímavým pohledem na situace v zednářské historii, kdy bylo zpochybněno mužské pohlaví, které je podmínkou přijetí do tradičního zednářství. Mýlí se totiž ten, kdo předpokládá, že tato konzervativní a staletími zocelená instituce je imunní vůči vlivu současných anglosaských kulturních válek. Jedna z nejvyšších zednářských autorit tohoto ryze mužského zednářství nedávno pocítila potřebu zabývat se případnou změnou pohlaví člena zednářské lóže a vydat k tomu stanovisko. Na člověka, který strávil větší polovinu života v komunistické marinádě, to působí poněkud přepjatě. Přesto jde o vážnou věc, neboť vstup do tohoto minového pole přináší další otázky – může být členem lóže osoba, identifikující se jako bigender, genderfluid, pangender, agender nebo dokonce genderless? Cyklicky se zanořující text je ilustrací nekonečnosti této otázky. 

V povídce Rychlé šípy autor opět vstupuje na tenký led a vcelku nekorektně rozehrává genderové téma. V pražské ženské lóži má zaznít referát na téma feminismus podle gusta očekávané návštěvy z pařížského ústředí. Přípravy referátu se nakonec ujímá manžel pověřené sestry a dopřává si povyražení feministickým rozborem Foglarových Rychlých šípů. Porážka Foglarova díla je drtivá a čtenář se baví. 

Autorovi zjevně leží na srdci rozdělení společnosti a klíčící nenávist, úroveň a kultura správy věcí veřejných. Satirická povídka Atentát o smrti ministerského předsedy dává velmi zřetelně na vědomí, kde leží nebo neleží autorovy sympatie. Vyústění děje do absurdního závěru v logice zvrácené snahy o zanechání odkazu vytváří prostor pro nahlédnutí do kuchyně, v níž se vaří postoje a rozhodnutí.

Skoro v každé rodině se vyskytoval nějaký ten Otokar Levý, otec hrdiny povídky Starožitník a bublina, někdo, kdo uvěřil v možnost rázné nápravy světa, nebo jemu podobný. Byl-li to Žid, tím hůř. Někteří z nich pak umírali s pocitem, že celý jejich život byl jeden velký omyl. (Pro dnešní mladé jsou příběhy dvacátého století stěží uvěřitelné). Starožitník sám je svérázný filosof s množstvím neotřelých nápadů - mj. odsuzuje všeobecné volební právo (sáhněme si do svědomí, kdo o něm občas nepochybuje), dokud se nestane součástí internetové bubliny a zděděný nedostatek imunity („Víte, díky osudu svého otce jsem byl k tomu jejich rudému náboženství imunní,“ říká na jednom místě a mýlí se) jej přivede opět k návnadám jednoduchých pravd. Milým excentrikem byl do doby, než vstoupil do světa internetu a prošel změnou, aby pak byl konfrontován s požadavky zednářské lóže, do níž hodlal vstoupit.

Pokud jde o zednáře, nevím, zda je autor úplně spravedlivý. Myšlenkový střet v úvodní črtě a popis zednářské všednosti v závěru nejsou přece úplnou výpovědí o tomto světě. Tato civilní poloha je snad reakcí na tajemno obklopující zednáře, na rituály a celé to matoucí historické a esoterické instrumentárium, zednářství ale vedle všedního skýtá i mnoho svátečního a noblesního a profánní čtenář by se to měl rovněž dozvědět.  

Skrze karikaturu nás samých, ironii, nadsázku a smysl pro absurditu nás autor vede naučnou stezkou, kde v atmosféře nahořklého humoru sledujeme anatomii politického rozhodování, různé projevy lidské hlouposti i genezi zla.

Kniha je zábavná i poučná, rozhodně stojí za přečtení, ne každý ale bude schopen celé její sdělení přijmout. Jakkoli se zprvu tváří jako pouhé čtení pro volný čas, na mnohé otázky, které nastoluje, se hledá odpověď jen těžko a jejich ozvěna nemizí. Budu se k ní občas vracet.

I.K.