Rudyard Kipling

Joseph Rudyard Kipling se narodil v indické Bombaji 30. prosince 1865 v rodině Johna Lockwooda Kiplinga a Alice MacDonald Kiplingové.

Psal se rok 1885. Británie stále vládla světu – na moři i na souši. Svobodné zednářství bylo na rozkvětu, a to nejen na starém kontinentu, ale i tam, kam koloniální velmoc přenášela svůj civilizační vliv. Lóže Hope and Perseverance, No. 782 v indickém Lahore (hlavní město státu Paňdžáb, v dnešním Pákistánu) hledala zrovna tajemníka, když se ve městě objevil nový obyvatel – mladý muž, dosud ne plnoletý, který se po studiích v Anglii vracel do země, kde se narodil. Zaměstnán byl nyní jako asistent editora provinčního plátku. Jeho otec byl svobodný zednář, tvůrčí muž a kurátor zdejšího muzea; na setkání bratří prohlásil o svém synovi, že by byl nesmírně vhodným kandidátem na uvolněnou funkci v lóži. A tak se – díky výjimce kvůli věku – stal Rudyard Kipling ve dvaceti letech a šesti měsících svobodným zednářem.

Zednářský život i vztahy v lóži znatelně ovlivnily jeho osobnostní vývoj i budoucí literární tvorbu. Kiplingův autorský věhlas postupně rostl a stal se ceněným vypravěčem.

Rudyard Kipling se sice narodil v Indii, ale jako pětiletý byl rodiči poslán do Anglie, kde strávil pět poměrně nešťastných let u pěstounské rodiny. Vstoupil na United Services College v North Devonu a teprve po ukončení studia se vrací zpět do Indie, aby se stal členem redakce Civil and Military Gazette v Lahore. A tak počal znovu objevovat zemi, v které se narodil, mystickou atmosféru tohoto barevného světa, bazary, tržiště, čajovny a krčmy – a především rozmanité druhy lidských charakterů, které toto prostředí plné exotických vůni zaplňovaly a oživovaly. To vše vstřebával budoucí literát a zednářský elév.

Právě svobodné zednářství bylo tím, co mladého Kiplinga vtahovalo hlouběji pod povrch zdejšího lidského mumraje. Byl fascinován mysteriózním zednářským poutem, které překračovalo bariéry společenských tříd, náboženských a kastovních pravidel. Bylo to jediné prostředí v tradičně kastovní zemi, v kterém se bez předsudků mohli na základě rovnosti setkávat přívrženci různých náboženství.

Později Kipling v dopise pro londýnské Times (28. března 1935) píše: „Do lóže mne uvedl vyznavač Brahma Samaj, pasován jsem byl muslimem a povýšen Angličanem. Strážcem naší lóže byl indický Žid. Naše setkání se samozřejmě odehrávala v duchu rovnosti a vzájemné tolerance. Jedinou růzností bylo, že někteří z bratrů při našich společných tabulích z důvodu kastovních pravidel nemohli pojídat nerituálně připravený pokrm a seděli často nad prázdnými talíři...“

Pobyt v Indii ukončil Kipling v roce 1889, vrací se na starý kontinent a trvalé literární zázemí nachází v Anglii. V letech 1892 – 1896 se přestěhoval do amerického Vermontu, odkud pocházela rodina jeho ženy. V roce 1907 se stává prvním britským spisovatelem, který získává Nobelovu cenu za literaturu.

Úspěch a veřejné uznání provázely druhou polovinu jeho života stejně jako osobní tragédie: jeho prvorozená dcera zemřela na zápal plic v  šesti letech a jeho jediný syn padl v bitvě u Loosu v Belgii v září 1915, pouhých šest týdnů po svých osmnáctých narozeninách...

Kipling vstoupil do „vznešeného stavu mistrovského“ v lóži v Lahore a afiliován byl do Craft Lodge v Allahabádu (stát Bengálsko). Později, už v Anglii, byl přijat za čestného člena Motherland Lodge, No. 3861 v Londýně. Byl také členem Authors Lodge, No. 3456 a zakládajícím členem lóže Builders of the Silent Cities, No. 4948, která byla v úzkém spojení s Královskou komisí pro válečné hroby a byla takto pojmenována právě na Kiplingův návrh. K dalšímu posílení zednářských vazeb došlo, když se Kipling stal laureátem slavné Canougate Kilvinning, No. 2 v Edinburghu. Přijal také nabídku na spolupráci s Philalethes Society, organizací zednářských spisovatelů zformovanou ve Spojených státech v roce 1928.

Znatelný odraz Kiplingova zaujetí svobodným zednářstvím můžeme vysledovat především v básních, z kterých „The Mother Lodge“ (Mateřská lóže) a „Banquet Night“ (Noční Hodokvas) jsou důvěrně zednářské. Jsou to i příběhy se zednářským pozadím, jako „The Man Who Would Be King“ (Muž, který se chtěl stát králem), „Kim“, „In the Interests of the Brethren“ (Bratři) či „The Janeites“ (Janeovci) a ostatní. Pozorný čtenář pak objevuje zednářské narážky častěji tam, kde je nejméně očekává. Sir George MacMunn napsal: „Kipling používá zednářství stejně jako Písmo svaté: pro krásu jeho příběhu, pro sílu jeho odkazu a pro hloubku a důstojnost jeho jazyka“.

Zdá se, že některé vlastnosti, které zednářství vyžaduje, byly ukryty už v samotném Kiplingově naturelu - myšlenka tajného spojenectví, smysl pro komunitu a řád, ctění šlechetných zásad mezi muži, kteří přísahají věrnost společnému cíli. Ale je tu i motiv lidské smrtelnosti a smíření se s koncem. Snad i s pomocí svobodného zednářství se Kipling snažil vyrovnat se svou životní ztrátou – se smrtí milovaného syna. I tento motiv je v Kiplingových povídkách silně přítomen. Číst Kiplinga zednářskýma očima a se znalostí skrytých odkazů je úžasně silný zážitek.