Malé hejno bílých vran

Obsáhlá fotografická publikace Jana Šroubka doplněná texty Jana Velíška přináší v luxusní dárkové podobě nevšední obrazový i básnický pohled na zajímavé okamžiky lidského života, poodkrývá roušku erotiky, smyslnosti a lidskosti v tom nejlepším smyslu slova. Z převahy černobílých fotografií čiší člověčenství, bezprostřednost i kouzlo okamžiku a momentálních emocí. Předmluvu ke knize napsal Jiří Suchý.

Předmluva Jiřího Suchého:

Žijeme v neutěšené době. Krade se, vraždí se, korumpuje se, podávají se žaloby, rojí se skandály, lže se a podvádí, a to všude vůkol, kam oko pohlédne. A nejen v Česku – i jinde, i když už ne tolik. A do toho vstupuje všemocný trh, nabízející zboží dovezené odkudsi, zatímco totéž se vyrábí i u nás, abychom to vyváželi jinam, a je tu i blahobyt. Takový blahobyt, že kdyby obyvatelé této planety vyjeli se svými automobily všichni naráz, ucpou se veškeré ulice, a nikdy už nikdo nikam nedojede a nikdo se ani nedokáže vrátit domů. Už i některé zvídavější děti dokážou vraždit. A pojednou, uprostřed tohoto marasmu, se najdou dva lidé, jeden s fotoaparátem, druhý s tužkou, a začnou se navzájem utvrzovat, že na světě je vlastně přece jen krásně. Píšou a fotí a dávají nám tak na vědomí, že stačí pozapomenout na ty neblahosti, kterými jsem začal tenhle odstavec, stačí si všimnout, že kolem nás je plno poetických momentů, zvláštností, humoru, krásných tváří, bizarních předmětů, nádherných žen, z nichž některé neváhají odhalit, že jsou nádherné zcela, prohlížím si ty obrázky a žasnu, čtu si ty texty a žasnu, kombinuju obojí dohromady a zase žasnu, dokonce si chvílemi nedovedu představit jedno bez druhého.

Dva lidé uprostřed tohoto zmateného světa nám dokazují, že je to krásný svět, jde jen o to nezblbnout, nezabřednout do pesimismu a vnímat. Přistoupit na to, že díky všem těm nevlídnostem, které nám život nabízí, můžeme lépe ocenit krásy, které nám nabízejí dva muži, dva umělci, dva mimořádní tvůrci – dost, to stačí. Dál už je vychvalovat nebudu, abych nevzbudil podezření, že jsem byl jimi zkorumpován, a aby na mě nebyla podána proto žaloba. Ostatně teď už musím běžet, abych dojel na druhý konec Prahy dřív, než začne dopravní špička a s ní i to, čemu se říká dopravní kolaps. Moje žena zatím dojde na trh, jedině tam se sežene český česnek, který je mnohem lepší než ten čínský. V novinách si večer přečtu pár zajímavých zpráv, například o tom, že policista ukradl mrtvému řidiči mobil, a pak si jdu lehnout s blahým vědomím, že dneska možná pan Šroubek nafotil další nahou krasavici a zítra o ní pan Velíšek napíše krásně rozpustilej verš.

Jiří Suchý
 
 
Doslov Jana Velíška:
 
Když jsme si zhruba před rokem s Honzou Šroubkem řekli, že bychom si mohli zopakovat spolupráci, kterou jsme začali knížkou Znám tě málo, byli jsme překvapeni, že od jejího vydání uplynulo už deset let. Za tu dobu jsem napsal zhruba sto padesát nových textů a Honzových fotek přibylo jistě na tisíce. Situaci jsme tedy měli usnadněnou – bylo z čeho vybírat, na druhou stranu současně ztíženou – co vybrat a jak to uspořádat?

Přibylo nám deset let zážitků, zkušeností, úspěchů a trablů, zestárli jsme kapku, na těle i na duši. Honza realizoval nemálo úspěšných výstav, samostatných či kolektivních, v Česku i v zahraničí, vyšlo mu pár fotografických knížek, s foťákem cestoval do tak nepravděpodobných míst světa, jako jsou zakavkazské republiky včetně Náhorního Karabachu, Solovecké ostrovy v Rusku, Uzbekistán, Kapverdské ostrovy, Kuba, cikánské osady na východním Slovensku...

Já pokračoval v nedocenitelné spolupráci s ASPM Jana Spáleného, otevřel jsem novou kapitolu se svou „srdeční“ kapelou Tři dny na břiše, Vláďa Čáp taky ještě sem tam zazpívá nějakou „tu moji“,  zájem projevili nové kapely i sólisti. Postupem času se ze mě navíc stal jakýsi Balzac doslovů a předmluv, vyšlo mi pár povídek a fejetonů, korigoval, redigoval, rejstříky a vysvětlivkami jsem vypravoval knížky pro nakladatelství Kameela Macharta.

Když jsme sestavovali sbírku Znám tě málo, bylo k dispozici asi šedesát  mých textů, z nichž jsme jich použili tak padesát. Vnutila se nám tedy metoda přiřazovat fotky k textům, vybírat je se zřetelem k nim.  Teď se naše možnosti značně rozšířily – a přišlo, jak už to bývá, hoře z úspěchu. Ono totiž přiřadit fotky k textům (a naopak), to jde. Vytvořit dramaturgickou linku ze stovky textů, i to celkem jde. Vytvořit totéž ze stovky fotografií, to taky ještě jde. Ale provázat vše dohromady, to je úkol takřka herkulovský. Proseděli jsme nad tím řadu večerů (nutno dodat, že díky Honzovi, jeho toleranci a velkorysosti, velmi příjemných) a došli k názoru, že jedinou možnou metodou je snaha o pestrost, o vybočování z hrozící monotónnosti, o hledání překvapivých souvislostí (ony se často vynořily samy), o respektování „kouzla nechtěného“.  Vydali jsme se touto cestou a jestli se nám to povedlo, posuďte sami, chcete-li. Nám se zdá, že vcelku ano.

Pro mě pak, jako autora textů, který nemá dar neustále si je  zálibně pročítat,  z toho „nuceného čtení“ vyplynulo několik překvapivých poznatků:

Jednak jsem zjistil, že stárnu. Těch bilancí, myšlenek o konci, o ubývání sil a šancí, těch vzpomínek na mládí přibylo měrou až překvapivou. Rád bych však věřil, že záležitost reflektuju z mnoha stránek, z různých perspektiv, takže výsledek snad není nudný,  jednostrunný,  a že na tu vcelku neveselou záležitost nahlížím s humorem, sebeironií a skepsí, tou rodnou sestrou optimismu.

Další poznatek, který se zdá být v přímém protikladu s tím předchozím, je to, že píšu pořád víc o ženských a pro ženské. A taky jako by za ženské! (Onehdy se mě jakýsi redaktor ptal, jak to, že umím tak pravdivě – cituji – psát texty z pozice ženy. Odpověděl jsem mu, že je to tím, že už jich se mnou tolik vyrazilo dveře. Je to sice bonmot, blbá odpověď na blbou otázku, ale kdo ví...) Že by přechod od praxe k teorii? Snad, ale hlavně, ženy byly a jsou pro mě odedávna zdrojem silných zážitků. Rád s nimi jsem, rád a marně pronikám do jejich světa, rád se pokouším dívat se jejich očima, abych snad pochopil... Mám prostě ženské rád, jejich tajemství, jejich proměnlivost, jejich hebkou srst a zatažitelné drápky...

A zcela prozaicky, nemalou zásluhu na mých „ženských textech“ má kapela Tři dny na břiše, a zejména zpěvačka Irena Zlámalová. Zpívá je tak, že mě neustále ponouká psát další.

Třetí zjištění, zdá se, logicky odpovídá spíše tomu prvnímu. Vypadá to, že jsem pořád vzteklejší a mrzutější, méně ochotný k toleranci. Pořád víc mě štvou některé věci. Štve mě bezohledná tupost některých lidí, která se v krystalické podobě obráží v počmáraných zdech právě renovovaných domů. Štve mě duchovní přiboudlost ve smrtelné kombinaci s přebujelým sebevědomím, čehož typickými nositeli bývají politické i kulturní meteority všeho druhu. Štve mě lenivé, bezduché a smysluprosté opakování přiblblých klišé na mediální scéně. Štve mě..., ale dost. Jsem zkrátka vzteklý, popudlivý dědek. V daných případech mě to ale zas tak moc nemrzí.

Ještě ke vztahu textu a fotografie: Fotka může ilustrovat text (Bolím), text může ilustrovat fotku (Tsunami), obě složky mohou být v jakémsi kontrapunktu (Když padá hvězda), ve vzácných případech může mít vztah mezi textem a obrazem i kumulativní efekt. Nuancí je mnoho. V naší knížce můžete najít citace, reminiscence, aluze, ba i prosté provokace. Snažili jsme se ale, aby se text a fotka nikdy nemíjely.

Honza Šroubek, jak jste viděli, není žádný krajinář. Až na jednu či dvě výjimky jsou jeho fotky zalidněny. (To ostatně moje texty taky.) Honza zachycuje tváře i situace, momentky i aranžované snímky, výraz, pohyb i atmosféru opravdu jen málokdy pouze pro efekt. Jeho akty (moje maminka říká, že je jich v knize až moc) nezachycují jen nahé ženské (v několika případech i mužské) tělo. Ty nahé dívky nejsou pouhé modelky, jsou to lidi se svým osudem, radostmi a trably, zkrátka se svým životem, který se odráží v očích, mimice a gestech.  A situace, které Honza fotí, jsou nám proto blízké, ať už se odehrávají v Berouně, v Evropě či v Africe, Asii nebo Americe. Je v nich porozumění, někdy lehká nostalgie, velmi často humor. Nejsem teoretik, a to v žádném směru, ale mám za to, že to je důvod, proč se nám spolu dobře pracuje a proč se naše věci k sobě hodí.

A pro milovníky různých kvízů a šarád a podobné hloubavce: V knize můžete, když se budete snažit, najít i fotky lidí poměrně známých – jazzové a folkové muzikanty a zpěvačky, nositelku Ceny Alfréda Radoka, ano, i jednoho bývalého ministra.

Milý čtenáři, známý či neznámý. Pokud máš ve zvyku číst doslov až nakonec, doufám, že nejsi vzteklý. Pokud ho, tak jako někdy já, čteš předem,  snad ti pomůže.
 
Jan Velíšek

 
Berounští autoři vypustili Malé hejno mezi čtenáře:

Knihu fotografa Jana Šroubka a textaře Jana Velíška pokřtil v Praze Jiří Suchý.

V okouzlující atmosféře nové pražské restaurace Podolka v pražském Podolí, s bezprostředním výhledem na romantické zákoutí Vltavy, pokřtili v sobotu 19. května berounští autoři Jan Šroubek a Jan Velíšek svoji novou společnou knihu. Titul s nezvyklým názvem Malé hejno bílých vran připravilo k vydání berounské nakladatelství Machart a přináší v něm vyvážené spojení Šroubkových z velké části černobílých fotografií – převážně aktů – s Velíškovými básnickými texty. Oba autoři přistupovali ke knize tak, aby vždy obrazový i textový materiál byl ve vzájemném souladu – někdy se fotograf inspiroval psaným slovem, jindy tomu bylo naopak.
Předmluvu k této unikátní knize napsal Jiří Suchý, a není proto divu, že si jej autoři přizvali i k samotnému křtu. Kmotr se své role zhostil s neuvěřitelným šarmem, humorem a nehasnoucím smyslem pro improvizaci. Velmi příjemnou atmosféru vytvořil i Jan Spálený se svými muzikantskými kolegy. I on měl k účasti na křtu dobrý důvod – několik Velíškových textů totiž zhudebnil a zařadil je do svého repertoáru.
Při příležitosti křtu se v pražském Podolí sešlo okolo osmi desítek hostů a velká část z nich neváhala vážit cestu z Berouna. Díky příjemné atmosféře pod širým nebem na břehu Vltavy a díky příjemnému počasí, které organizátorům přálo, se společnost rozcházela až v pozdních nočních hodinách.
Dárkovou knižní novinku Malé hejno bílých vran mohou zájemci zakoupit u všech dobrých knihkupců nebo v řadě internetových obchodů.